Z komentáře Hany Rambouskové a Otakara Brůny k původnímu LP albu 1 18 2159 "Donát Šajner Chvála světla" vydanému Supraphonem v roce 1977 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: DONÁT ŠAJNER je nesporně výraznou osobností v současné české poezii, stejně tak, jako je výraznou osobností sám sobě. "Jen ne nic napůl!" je jeho životní zásada, jež předznamenává všechno jeho konání, ať je to literární práce, či veřejná činnost ve Svazu českých spisovatelů, ale i jeho soukromý život. Všemu se oddává naplno, soustředěně. Umí rozlišovat, ocenit a vychutnávat. Takřka neomylně "vystopuje" pravdivé v předstíraném, skutečné oddělí od nadneseného. Je realista. Pevnou nohou kráčí po pevné zemi. Vzepne-li se a vzlétne-li ve své poezii vysoko do oblak, pak je to tehdy, když zpívá o přírodě, skutečné, všemocné, nikoliv však nadpřirozené se čtyřmi ročními dobami. Šajnerův básnický obraz je konkrétní, básnický jazyk srozumitelný. Přirozené věci pojmenovává přirozenými jmény i lásku prožívá jen na pozadí přírody, té jihočeské. Rodák ze Soběslavi (1914), nese v sobě celý život ten kus zadumané země, se zrcadly rybníků v zeleném rámu rákosu, s pachem vody a ryb, jihočeská blata s koberci rojovníku. Zná je důvěrně Jeho jihočešství se projevuje i v lásce k venkovskému člověku, jehož životní problémy mu nejsou cizí. Sám je žil.... CHVÁLA SVĚTLA Deska nezachytí vůni, polní cesty, dech rybníka, uvelebeného na hrázi, deska nezopakuje atmosféru horkého tetelivého vzduchu v prudkém létě ani nepokoj krve syna, který se vrací po létech domů. Tohle deska nedokáže. To může jenom básník svou metaforou, vzdechem, svým mlčením i svou apostrofou. CHVÁLA SVĚTLA není ani básnická sbírka, ani plánovaný nový titul Šajnerovy poezie. Chvála světla je název jednoho z večerních představení v pražském Divadle hudby, které potom dostalo podobu této desky... A byl sukovitý stůl na jevišti divadla, ke kterému zasedl vypravěč, se dřevem mozolnatým jako mámina ruka a byl to milostný vzdech, plný současného života, kdy se dotýkají ruce jen letmo, protože jim je to tak dovoleno a kdy se dotýkají pohledy jenom tak, jak smějí. Nad vším je světlo, jeho pramínek, jeho louč, jeho blesk, jeho překvapivá síla, stejně neočekávaná, stejně silná jako je lidské potkávání. Tu touhu deska nezachytí, ani stesk, ani smutek po člověku, ale básník může metaforou uchovat pramen světla. To může. My jsme ho chtěli pochválit: Světlo, básníka i lásku.