Když se v roce 1962 připravoval k realizaci text hry již tehdy téměř zapomenutého básníka Otakara Theera, rodil se zásluhou dramaturga Jaromíra Ptáčka a režiséra Miloslava Jareše významný inscenační počin. Theerovo drama nebylo od roku 1917 nikdy znovu uvedeno a z repertoáru Národního divadla bylo staženo po pouhých třech reprízách, přestože ve válečné atmosféře bylo publikem vřele přijato, jak napsal F.X.Śalda, "jako výzva k národně politické nesmluvnosti". To, co bylo ve hře pro divadelní tvůrce nesnadno řešitelnou záludností, přislibovalo naopak rozhlasové realizaci vítanou možnost tvořivě využít jednu z podstatných specifik rozhlasového umění: zvukovou evokaci dramatického prostoru. Režiséra Miloslava Jareše pak dovedla jeho cesta ke hledání zvukového prostoru, který by adekvátně akusticky vyjádřil imaginaci Theerových veršů a sférickou rozpínavost dějiště druhé části dramatu, z neutrálního akustického prostředí rozhlasového studia do reálného prostoru chrámu Svaté Barbory v Kutné Hoře. Majestátní chrámová loď nabízela pozoruhodné akustické efekty a Jareš jich při natáčení tvárně využíval.